Jmenuji se Markéta Kotěšovcová.
Co mi paměť sahá, vždycky jsem tvrdila, že budu učitelkou. Z pedagogické fakulty jsem ovšem po roce studia utekla na filozofickou. I tam se naštěstí dalo vedle oborové aprobace (v mém případě k anglistice a germanistice) získat pedagogické vzdělání. Viděla jsem se jako středoškolská učitelka. Roční studijní pobyt v Německu (Marburgu a Jeno, nikdy nezapomenu) mě významně posunul nejen jazykově, ale i osobnostně. Jako obrovské štěstí jsem vnímala možnost nastoupit hned po ukončení studií (psal se rok 2006) na gymnázium. Kantořina mě bavila, vysoká úroveň výuky mě nutila udržovat svou jazykovou vybavenost, důležitý pro mě byl výkon. Zvrat ve vnímání světa a poměrů v něm mi přinesla mateřská dovolená. Dříve opomíjené hodnoty nabraly na důležitosti. Svět se mi v hlavě ohromně zkomplikoval, neustále mi kladl nové a nové otázky, dával mi možnost výběru a chtěl, abych se sama rozhodla, naléhal, abych se učila novým věcem.
Komunikace s rodinou a výchova vlastních dětí se ne vždy dařily bez problémů. Vzorce mezilidských vztahů vžité z dětství se mi začaly příčit. Chtěla jsem to jinak, ale netušila jak. „Zachránilo“ mě respektující či partnerské pojetí postavené na rovnosti všech zúčastněných. Nabízená svoboda a nezávislost tu jde ruku v ruce s důvěrou a nutností převzít zodpovědnost za své činy.
Po návratu na gymnázium po pětileté rodičovské pauze jsem brzy vycítila, že nejsem na správném místě. Spousta věcí, jichž jsem dřív byla součástí, mi přestala dávat smysl. Změna byla nevyhnutelná, ale velmi radostná.
Stala jsem se ředitelkou malé venkovské školy, kde jsem denně uplatňovala partnerský přístup k dětem i dospělým, kochala se hodinami ve fungujících třídách, opečovávala celý školní kolektiv a zajímala se o další užitečné a smysluplné věci, které bychom mohli prozkoumat a přidat k tomu, co už jsme dělali. K výzvám jsem se stavěla čelem, nebála se komunikace s rodiči, otvírala jsem své karty a nalévala čistého vína všem, kterých se škola a všichni lidé s ní spojení týkali. Zdokonalovala jsem se samostudiem i účastí v kurzech a výcvicích. Prioritou pro mě vždy byla podpora lidí – spolupracující, podporující se a sdílná sborovna, která tyto hodnoty přenáší do tříd mezi žáky. Odtud vzešla myšlenka podporovat učitele i po mém odchodu z pozice ředitelky a nabídnout své ředitelské know-how aktivním ředitelům škol a úžasným učitelům. Ve školách jsou totiž samí hrdinové!
Konzultace – mentorink – pokec?
Necítíte se (zatím) na AI asistenta, ale chybí vám možnost mluvit a být slyšen(a)? Ozvěte se tudyma, budu vám dělat druhého :-).
Nevyvíjím AI proto, aby spolu lidé přestali mluvit, ale aby spolu mluvili lépe a měli na sebe víc času a energie.